Pokračování recenze knihy "Duchovní pravdy v otázkách a odpovědích"

Na straně 38 autor dále uvádí: Země poskytne blahobyt všem bytostem na planetě, až na ní převládne zákon spravedlnosti a vzájemné pomoci. Pokora, lítost a dobrá předsevzetí  jsou těmito kroky, které vedou k vysněnému cíly. Osobní rozvoj je zaručen, máme-li své myšlenky, slova a činy v souladu s Božími zákony v nás. Zvolí-li si člověk svojí svobodnou vůlí porušovat tyto zákony, sklízí nemoc, úrazy a je vystavován neustálému nebezpečí. Dále autor na straně 51 uvádí na otázku „Je nesprávné kritizovat toho, kdo škodí sobě nebo lidstvu ?" tuto odpověď : Pro správnost kritiky rozhoduje čistota našich důvodů a vnitřních pohnutek, které nás k tomuto úkolu vedou. Upozorňovat na pravdu znamená vždy náš přínos ke zlepšení. Podporovat obrat k dobru je impulzem, tedy budoucím zárodkem pokroku. Protože nestačí jen znát, je nutné i konat. Kniha není pro každého a v mnoha kapitolách až nudí. Přesto mě zaujala a možná bude vhodná také pro čtenáře, který svoje pravdy teprve hledá.    

Pro mě začíná být kniha zajímavá až od stránky 25, kapitola 7 „Význam modlitby“, kde autor zdůrazňuje, že slova nestačí, ale je nutné podpořit je pravými city, opravdovými tedy upřímnými pocity (např.vroucností, vděčností), které právě prožíváme.

Také mě zaujala hned další kapitola: O spravedlnosti., kde autor hned na začátku říká, že toto semínko jsme dostali jako dar, protože je Božím atributem. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem bývala pobouřena už od velmi časného dětství, kdykoliv se z mé přítomnosti vytrácela. Rodiče pak museli ve škole vysvětlovat, že je mou silnou vlastností od doby, kdy jsem začala říkat první slova a že jsem v této oblasti velmi citlivá, ačkoliv už mi několikrát domlouvali.

Ještě v posudku z vysoké školy bylo mým ročníkovým učitelem napsáno, že mám velmi vysoký cit pro spravedlnost a že bojuji za práva slabších i tam, kde ostatní mlčí. Dále autor uvádí, že jsou-li zákony pozemské v rozporu s naším cítěním, máme právo řídit se svým vlastním svědomím.

Dále autor uvádí další dva nám vrozené atributy Tvůrce. Je to naše: tendence k napodobování a svědomí v nás, kdy také od časného dětství víme, co je dobro a co zlo. K nim se přidružuje ještě další naše vrozená vlastnost : Je to radost z úspěchu, která lidstvu zaručuje jeho vývoj.

Zaujalo mě další sdělení autora o tom, že i šťastný člověk má právo odsuzovat (ale ne z důvodu své vlastní závisti, nepřejícnosti nebo chamtivosti.)

Na straně 38 autor dále uvádí: Země poskytne blahobyt všem bytostem na planetě, až na ní převládne zákon spravedlnosti a vzájemné pomoci. Pokora, lítost a dobrá předsevzetí  jsou těmito kroky, které vedou k vysněnému cíly.

Osobní rozvoj je zaručen, máme-li své myšlenky, slova a činy v souladu s Božími zákony v nás. Zvolí-li si člověk svojí svobodnou vůlí porušovat tyto zákony, sklízí nemoc, úrazy a je vystavován neustálému nebezpečí.

(A teď poznámka pro moji sestru:“Pokud člověk slouží dobrovolně a vědomě negativním silám, dává svoji vůli k dispozici démonickým myšlenkám i skutkům, . . .“ Tím chci říci, že je vlastně přivolává a ony se znovu a znovu projevují v jeho dalším životě. Pro ostatní čtenáře na vysvětlenou: Jedná se o opičí lásku matky, která toleruje zlo páchané už dlouho jejím dospělým synem. Upozorňuji ji na to už roky, naprosto bezvýsledně. Stále se ještě domnívá, že mateřská láska její postoj omlouvá ! Život, který žije jí však dává každodenně pocítit, že je tomu právě naopak.

Nikdy nezapomenu na příběh matky, který mě zcela poučil. Ocitla jsem se zcela neplánovaně v soudní síni, kde soudce popisoval zločiny jejího syna vůči lidství a než vynesl rozsudek, zeptal se té matky, zda necítí spoluvinu. Pronesla jen několik málo souvislých vět a naprosto mě vyvedla z míry. Až do té doby jsem se nesetkala s tak láskyplnou osobností, jakou byla právě ona. Soudce pozvedl oči k nebi a zvolal: „Buď prokleta navždy každá tato opičí láska ! Co zla už na tomto světě napáchala !

A dále mě zajímala až kapitola 16: „Božská láska“ na straně 48, kde jsou vysvětleny pojmy jako „láska k bližnímu“, miluj svého nepřítele“ apod.

Dále autor na straně 51 uvádí na otázku „Je nesprávné kritizovat toho, kdo škodí sobě nebo lidstvu ?" tuto odpověď : Pro správnost kritiky rozhoduje čistota našich důvodů a vnitřních pohnutek, které nás k tomuto úkolu vedou. Upozorňovat na pravdu znamená vždy náš přínos ke zlepšení. Podporovat obrat k dobru je impulzem, tedy budoucím zárodkem pokroku. Protože nestačí jen znát, je nutné i konat.

Nejtěžší boj je však boj se sebou samým, se svými návyky, přesvědčeními a chybami. A dále radí, jak na to: Nejprve si musíte chybu přiznat a celou silou své vůle si přát je odstranit. Jen touto touhou budete vnitřně posílen a motivován k vítězství.

Dále se tento inspirovaný autor pokouší odpovědět na otázku, zda „Existuje život mimo náš planetární systém ?“

V další kapitole pojednává  „O dobru a zlu“.

Vše, co jsem zde zmínila(včetně četbou vyvolaných asociací) mi stálo za to, abych o ní svoji recenzi na tyto stránky napsala.

Kniha není pro každého a v mnoha kapitolách až nudí. Přesto mě zaujala a možná bude vhodná také pro čtenáře, který svoje pravdy teprve hledá.

V elektronické podobě si ji můžete stáhnou na tomto odkazu:  http://www.krystal-sedlcany.com/cz/page/26344/duchovni-pravdy-v-otazkach-a-odpovedich.html?detail=39374