Pocity ?
Co jsou to naše pocity !
Jsou jedním z drahocenných darů, který nám byl darován, stejně jako ostatní naše smysly.
Kdo je v sobě umlčuje, zahazuje cosi stejně drahocenného, jako jsou naše oči.
Lékaři říkají už dvacet let, že onemocníme, cítíme-li stres.
A co jiného je stres, než naše neustále potlačované pocity !
Ubíjíme je v sobě, hodinu za hodinou, den po ni. Jeden rok za druhým . . .
Naše společnost nás učí této vnitřní lži !
Někdy nechápeme, proč jsme právě zase znechuceni ! Prostě to cítíme !
Pocity nás vedou ! Pocity řídí naše životy !
Jejich prostřednictvím především, vnímáme svůj svět !
Jsou-li příkazy a doporučení rodičů v rozporu s jejich každodenním jednáním, či chováním, cítíme stres a nechápeme, proč bychom se měli chovat jinak, než oni sami.
Je marné říkat dítěti, musíš jít do školy, to je Tvoje povinnost se vzdělávat, když dítě nikdy nevidělo opravdové úkoly a školy svých rodičů.
Neumí si představit, že jejich otec kdesi daleko od domova pracuje, aby se měli dobře, když přijde domů, a lehne si, a nic více ho nezajímá !
Dítě má dojem, že stejně se chová i ve své práci !
Až do svých 15-ti let jsem si myslela o svém otci totéž ! Myslela jsem si, že stavební inženýr -statik a projektant- je doma stejný, jako v práci. Nebyl pro mě žádnou autoritou !
Dítě nemá dostatek životních zkušeností, aby vidělo svět očima dospělých.
Když pozoruje svoji matku, jak se neustále honí a rozčiluje, jak svoji každodenní práci, většinou nikdy nekončící, považuje jen za svoji povinnost, a také jako druh sebeobětování, a nemá z ní žádnou radost, a když dítě vidí, že otec jen nerad vynáší odpadky a jen nerad se spolupodílí na domácí práci, těžko pak chápe slovní projevy rodičů pro jeho poučení, jak se má chovat !
Často pak dítě dostává domácí úkoly za trest, a to ho jen dále posiluje v jeho přesvědčení, že o práci nebude dnes ani později usilovat.
Nerozumí tomu, ale bude se řídit svými pocity.
Pak přijdou úkoly, a dítě je v rozporu se svým (byť nevědomým) rozhodnutím a přichází stres.
Tak prosté to je !
Nikdy nebudeme dokonalými rodiči !
Ale naučme děti, aby si svých pocitů všímaly a aby je vyjadřovaly. Naučme své děti vážit tohoto smyslu.
Komunikujme se svými dětmi !
Vysvětleme jim, že není správné, něco se domnívat.
Umožněme jim, aby se ptaly !
Dohady dítěte, jeho domněnky, vedou k mnoha nedorozuměním v oblasti lidských vztahů.
Kolik mých nepříjemných pocitů by nikdy nevzniklo, kdyby mi otec ukázal a vysvětlil, kde a jak pracuje a na co myslí !
Pak bych si jeho slov k mé výchově vážila, získal by si totiž v mých očích opravdovou autoritu!
Rodiče, vyzývám Vás, nevíte-li se svými úkoly v této oblasti rady, naučte děti alespoň recitovat mé básničky !
Jsou určeny dětem.
I ty nejmenší je pochopí.
A ne-li, od čeho mají Vás !
Velmi mě zklamalo vystoupení pana Duky, významného duchovního člověka, na základní škole, kterou k zahájení školního roku navštívil !