Dosáhnete toho jen pouhým umožněním dítěti volně běhat a volně konat. Bez okřikování a často vídaného zakřikování od našich maminek : „ zakopneš“, „ušpiníš se“, Berete tím dítěti radostnou schopnost volně se projevit, což
neposiluje schopnost jeho mozku volně se rozvíjet.
Můj otec pocházel z bohaté měšťanské rodiny, měl tedy služku sám pro sebe. Neuměl pracovat rukama, dokonce se přiznával, že má-li jen přišroubovat dvě součástky k sobě, tak se i potí, jak musí bojovat sám se sebou.
Tyto nepříjemné pocity ohledně své rukodělné práce však častěji nepřekonal.
Vždyť proč by měl statik stavebních konstrukcí trpět fyzickou prací !
Maminka se s touto nepochopitelnou situací tatínka musela smířit. Žádné domlouvání ani přemlouvání totiž nepomáhalo.A tak vykonávala většinou ''mužskou práci'' v naší rodině s povzdechem sama.
Nejsem lékařem, neuroplasticitu mozku si představuji jako utváření cest (lineárně) mezi rukou, či nohou a mozkem. Tedy jako jakési vytváření spojů mezi nimi. Čím dříve a častěji dochází k těmto aktivitám člověka, tím pevnější, samozřejmější a snadnější, tyto spoje zůstanou. Cesta ke vědomému tělu se otevře.
Tento článek dnes vyvolal autor blogu pan Richard Mašek :
http://richardmasek.blog.idnes.cz/
''Bůh je v neuronech.''
Vidím tuto skutečnost kolem sebe celý svůj život a s hlubokým vnitřním pláčem vnímám neporozumění rodičů tomu, co jejich dítě potřebuje ke svému svobodnému rozvoji.
