Vím, že člověk, který se cítí dobře, protože ví, že je to jediná možná cesta, která vede ke šťastnému a dobrému životu, je laskavý, soucitný, pomáhající a respektující právo druhého na vlastní štěstí. Přeje ostatním radost.
Jít ve svém životě jen cestou, jak navrhují Luis Hayová a Teal Scott, tedy cestou svých nejlepších pocitů. (V každém okamžiku udělám právě to, co mi umožní cítit se dobře a nezáleží na tom, co to bude. Je nezbytné tuto radost si udržet, proto se o ni starám.)
Protože naše pocity jsou rozhovorem, který vede naše srdce s naším nejvyšším dobrem, nekonečně inteligentním a láskyplným polem vědomí, jak ho představuje a popisuje ve svých ''chanelinzích'' a knihách autor, Lee Caroll, inspirovaný Kryonem.
Už dávno vím, že cítí-li se člověk dobře, umí být lidštější. Touží, aby se i ostatní lidé měli dobře, a dokonce pro to dokáže i přiložit ruku k dílu.
Toužíme žít v blízkosti radostných a rozdávajících se lidí, kteří si vždy ví rady a nic pro ně není problém. Obracíme se na ně, potřebujeme-li poradit. Můžeme je požádat o pomoc, protože cítíme, že nebude oslyšena.
Hovoří-li člověk svým srdcem, jež v něm radostně zpívá, stává se moudrým a tvořivým. Nachází řešení, která nám připadají prostá, když nás s nimi seznámí. A divíme se, jak je možné, že jsme to neviděli sami.
To stres, v němž žijeme, nám to nedovolí. Ztratíme-li sebevyjádření prostřednictvím vyšší inteligence, jsme bezradní, bezmocní a nemocní.
Ubližujeme sobě, svému okolí. Nedokážeme vnímat objektivní realitu. Proto žijeme každý ve svém subjektivním světě a vzájemně si nerozumíme, protože se nechápeme. Neslyšíme se. Jeden mluví o koze, druhý o voze.
Jediná možná cesta je tedy pozorně sledovat své pocity a jít cestou nejmenšího odporu, a proto v souladu s nimi tak, abychom se mohli cítit za všech okolností dobře.
Když ve zlosti někomu ublížím, nebo s druhým člověkem manipuluji, je to vítězství jen zdánlivé, bezzubé. Protože ve mně je svědomí a nezáleží na tom, jak hluboko je ve mně skryté právě dnes, protože zítra se projeví jako zbraň proti mému vlastnímu štěstí.
Aniž si to uvědomujeme, jsme komplexní bytosti, vzájemně propojené. Nechápeme, proč v nás napětí vzrůstá a proč se dnes necítíme dobře. Vždyť máme všechno, co k životu potřebujeme, potřebujeme-li. To naše svědomí v nás promlouvá, to naše svědomí se ozývá a my jej prožíváme jako své pocity. Svědčí o našich činech a úmyslech.
Včera jsem seděla na lavičce a slyšela nadávat starší dámu, procházející okolo, na papíry, které volně poletovly po parkovém trávníku. Také jsem je zaznamenala. Ale po té,co jsem viděla, jaký má tento nepořádek vliv na tuto dámu, jsem se zvedla a velkou většinu jsem posbírala a uklidila do blízkého odpadkového koše.
Měla jsem z toho trávníku zase radost a těšila jsem se z představy, že bude zase všechno v pořádku, až se stará paní bude vracet domů.
Kdykoliv vidím naše městské holuby, srdce se mi svírá. A tady už jsem bezmocná.
Jsou nemocní, frustrovaní, jen neustále lidem předvádějí, jak sezobávají svá neexistující zrnka. Když se podívám na svůj okenní parapet, krásně stříbrný, vidím, co obsahuje jejich stolice. Jsou to jemná zrnka písku obalená v hlenu. Copak to je stolice pro živou bytost ?
Některá stolice je už jen bílá, cementová kapalina. Uvnitř nic, než hlen.
Když vidím jejich nohy, slabounké, světlé a suché, tedy neprokrvené a jejich pokroucené pařátky, je mi do breku. Někteří z nich stojí již na svých pěstičkách, prstíky stočenými pod sebe. Jiní se dotýkají našich betonových či asfaltových chodníků svými černými obloukově zahnutými drápky. Každý z nás přeci ví, jak má kráčet holub !
Upozorňují nás na naši vrozenou inteligenci, proplétají se mezi našima nohama, překážejí nám, co mohou. Svou stolici nám předvádějí na našich starodávných kamenných sochách.
Jen my je stále nevidíme. Včera se jeden z nich dokonce nalézal mezi hlučnými nákupními vozíky. Nedbal na nebezpečí, jež mu tam hrozilo. Oni nevědí, jak se mají chovat, a co mají udělat, aby se mohli zase najíst a jak mají zaujmout člověka, svoji jedinou možnost jeho obživy ve městech.
Proč se přestěhovali do velkoměst?
No přeci proto, že naše příroda a už ani naše pole jim nepřinášejí potřebné pro život !
A jak to, my zoufalci, řešíme ?
Střílíme je, městské vyhlášky to dovolují; nebo se dozvíme z tisku, že Praha nasadila na holuby právě čtyři sokoly.
Když jim rozdrobím kus housky, hrozí mi pokuta (v Praze 2.000,- Kč).
U nás je právě minimálně dvacet holubů, které už ani ta houska nezajímá. Rozhodli se zemřít. Jen polehávají v ústraní, s bříškem na betonu.
A zajímalo by mě, když jim někdo rozdrobí housku, co pijí ? Vždyť houska není zrnko obilí !
Jsem nešťastná. Jsem bezmocná. Nechci jejich utrpení. A nechci ani jejich smrt.
Jsme jedním. Přestože to necítíte, já to vím.
Jsme jedním jediným kolektivním vědomím.
