Postoj většiny dnešních maminek ''o dobru dětí nad dobro dospělých'' považuji rovněž za nesprávný. Nikdo nemá právo žít na úkor druhého člověka. Ani dítě.
Vede to k sebeobětování se a dítě pak vidí v mamince oběť, ne člověka plnoprávného. K oběti necítíme respekt. Oběť je zneužívána. Do oběti se kope. Vychováme sobce a ne člověka, který poznal, co je být respektován a respektovat.
Chováme- li se k dítěti s respektem, znamená to, že není důvod ho trestat, nebo jinak soudit. Tak jej neponižujeme a dovolíme mu převzít zodpovědnost za svá dětská rozhodnutí. Není možné dítěti dokázat, že je nesvéprávné a později očekávat, že se stane plnoprávným členem rodiny, či dokonce společnosti.
K „helicopter parenting“ jsem na svém blogu napsala článek : ''Podporujte " neuroplasticitu" mozku svého dítěte''. Zůstal téměř bez povšimnutí, ačkoliv jsem si ani nedovolila poukázat v něm na tím porušeného respektování osobnosti dítěte.
Stanovisko autora, že totiž „Dítě se musí potkávat se stresem, nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti'' mě zvedlo ze židle. Já to vidím právě naopak ! Když stresu podlehne dospělý člověk, jak by se s ním mohlo vypořádat dítě ? Možná častými angínami ? Já jsem už ve svých devíti, deseti letech neměla nosní mandle. Podotýkám, že operace na chirurgii probíhala bez umrtvení! Zdálo se mi, že mi odškrabují srdce z těla. Kdepak mandle ! Ještě dva měsíce jsem měla oči navrch hlavy z tohoto týdenního pobytu v nemocnici. Léčit stres ještě výraznějším stresem ? Raději jsem s angínami nadobro skončila, přestože tu byly ještě volné krční mandle, a začala jsem si pěstovat migrény. Do půl roku od této operace jsem byla na roentgenu mozku pro své stálé bolesti hlavy. To vše jsem stihla do deseti let svého života.
A pak, když mi krátce po té zemřela spolužačka a kamarádka v jedné osobě, na jejím pohřbu už jsem se jenom smála. Moji rodiče byli povoláni do ředitelny, a dvojka z chování ve 4. třídě základní školy byla zažehnána po té, co se rodiče svěřili, že si se mnou nevědí rady, protože i kdyby mě zabili, já se budu stále smát, že to tak mám od nejútlejšího dětství a jejich tresty na mě nemají žádný jiný vliv. A že to bude pravděpodobně odezva na stres.
http://andrejruscak.blog.idnes.cz/c/480356/kult-ditete-musi-skoncit.html
Mám s autorem podobný pohled na francouzskou výchovu dětí.
Na vysoké škole jsem poznala spolužáka, jenž měl francouzskou výchovu. Ačkoliv se jmenoval Karel Sztogrin, byl to typický Francouz. Měl zarostlou tvář a byl to samorost už jen svým vzhledem. Hleděl mi s vážností celé své 22-ti leté osobnosti upřeně do očí a otevřeně říkal, co si myslí. Měla jsem pocit, že do naší země nepatří a v duchu jsem mu přála, aby se vrátil do Francie. Natolik se lišil svou zralou dospělostí ode mě, že jsem ho obdivovala, vlastně jsem se ho bála. . . Přitom jsem byla svými spolužáky a učiteli v té době hodnocena jako ta, která se zastává slabších a třídu vede, protože je v kolektivu oblíbená. (Četla jsem totiž po revoluci své hodnocení od svého ročníkového učitele, jednoho z přednášejících docentů,.)
Jednou jsem obědvala v jakési restauraci v centru Prahy, když jsem si všimla zrychleného až zmatkovitého pobíhání obsluhujících číšníků. Příčinou byla skupina hlučných, francouzských dětí, které jsem před tím nezaregistrovala. Seděli u velkého stolu pospolu a jak já často říkám, abych se nikoho nedotkla, byli sví. Rodiče seděli na nejvzdálenějším možném místě od nich a nezasahovali. Nechápala jsem. To je ten rozdílný přístup, o kterém hovořil autor článku a tento názor podporuji.
Francouzské děti se nemusí přizpůsobovat svým rodičům, jak autor v článku dále mylně uvádí. S ohledem ke vzájemnému respektu mohou i stolovat odděleně, aniž by to narušilo harmonii jejich vztahů. Protože rodič zůstává rodičem a dítě dítětem.
A ještě v závěru článku autor uvádí, že ve jménu té lásky je potřeba někdy chtít po dítěti, aby udělalo to, co rodič chce, byť dítě chce něco jiného . . .''
Nic takového, cítí-li vzájemný respekt. Respektující a respektované dítě by ani ve snu nenapadlo udělat cokoliv, co si nepřeje jeho rodič. Takže se už jen zbytečně opakuji. Chybí-li vzájemný respekt, je těžké ''dosíci'' slovům bible :
''Cti otce svého i matku svou.''
